OSANN

 Aktualizováno 3.10.2010

V sobotu brzy ráno (v 7:00) jsme vyrazili z Krhanic a Kameňáku směr Karlovy Vary. 

Na střeše aut kajaky, v lodních pytlích teplé hydro-oblečení a v myslích očekávání neznámého.

Do Varů, resp. na start organizovaného splutí říčky Teplá jsme dorazili těsně po deváté hodině - právě včas na převlečení a pendl s auty do cíle v centru Karlových Varů. V 10 hodin přitekla voda a těsně před jedenáctou jsme skočili do lodí. Byli jsme celkem 4 kajaky a jedna nafukovací dvoumístná Baraka. Snámi jelo spoustu dalších jezdců, závodníků i účastníků tzv. Volného splutí". Pro ilustraci o počtu lodí: Jirka Šťastný z Vodák sportu Brno, zahajoval závod těsně po nás se startovním číslem 1 a kamarád Kuře - Míla Svoboda, kterého jsme potkali níže po řece ještě v suchém oblečení, měl startovní číslo 190. Teplota vody příliš nedbala na název řeky. Doufali jsme, že ve Varech konečně přitečou teplá vřídla a trošku se ohřejeme. Na druhou stranu nutno říci, že zima nám nikomu nebyla. Rozhýbali jsme se pádlováním. Hned v úvodu říčka prověřila techniku nejednoho vodáka - několik lodí, kajaků i kanoí chaoticky plavalo přes nepěknou úvodní kaskádu na startu. Po strategickém, okolnostmi vynuceném vekslu lodí a jejich kapitánů jsme "husím pochodem",  pokračovali směr Vary. Lehce obtížnější pasáže byly pouze v úvodní části, ve Varech nás ještě čekali tři stupně s válci, ze kterých zpravidla "není úniku" - pokud jezdec udělá chybu. Projížďka skrz Karlovy Vary byla z perspektivy od vodní hladiny rozhodně netradiční. Na jedné z fotek je třeba v pozadí vidět průčelí profláknutého luxusního Grandhotelu PUPP. Pro spoustu lázeňských hostů jsme byli celkem slušnou atrakcí, kde kdo si nás fotil, také na nějaké pozdravy a mávání došlo. Těch fanynek tam zase tak moc nebylo, možná kvůli počasí, které bylo celý den trochu zamračené.

Těsně po průjezdu (nebo spíše podjezdu) kolonádou následovaly ony démonické tři stupínky s nenápadnými, ale zato jisto-jistě držícími válci. U každého z nich byl připravený, na laně uvázaný vodní záchranář. Optimisticky působilo, že na sobě neměli klasické vodácké, nýbrž pro jistotu rovnou potápěčské vybavení. Hmm, raději jsme práskli do koní a šup na to. Kluky to stálo pár vteřin strachu a vytřeštěného pohledu, ale všichni (jsme) to sjeli beze ztráty květinky. Následovala chvíle zasloužené euforie a pak už klidné doplutí do cíle - kousek za soutokem Teplé s její větší kámoškou - řekou Ohří.

Po občerstvovací pauze jsme se opět převlékli do hydra (brrr - někdo nám ho namočil...) a po chvíli taktizování na startu pod přehradou jsme doslova po hlavě vlítli na sešup Lomnického potoka. Voda byla ještě podstatně studenější než dopoledne na Teplé - po pravdě, po cca dvě stě metrech kalupu v úzkém potoce plném vln a nepřehledných zatáček se z prstů držících pádlo začal vytrácet cit. Ale nebyl čas na přemýšlení o mrznoucích prstech, nebyl čas ani na nějaké falešné hrdinství - už jsme byli "v boji", teď už se každý musel plně soustředit na celkem náročný terén, který byl před námi. Od kluků vyžadovala daná obtížnost maximální koncentraci a okamžité reakce na překážky, které se postupně na cestě zjevovaly ve formě malých válečků, peřejí, stromů a především vysokých vln - to vše opravdu v úctyhodné rychlosti, protože potok má značný spád. Psychiku moc nepodpořilo ani počasí - protože již od cca 15 hodin pršelo. Bylo jasné, že kdyby se někdo zvrhnul, tak by chvíli trvalo než by se chytil u břehu. Možná právě to byla ta správná motivace, aby se každý vyvaroval chyb. Nebudu Vás dále napínat, všichni jsme to zvládli na výbornou. Rád bych řekl že i bez krys, ale to by nebyla tak docela pravda, protož Honzíkovi se povedlo zvrhnout a následně vykrysit cca 3 metry od cíle. Vážně, zbývalo mu už jen dojet ke břehu a vylézt z lodi, ale zřejmě musel ještě něco předvést pro diváky, co v cíli čekali na krev. Pádlo si duchapřítomně chytil sám, ale loď jsme chytali cca 100 metrů pod kaskádou již na říčce Teplé.

Každopádně klobouk dolů před výkonem obou kluků, protože zcela jistě byli ten den zdaleka nejmladšími jezdci na Lomnickém potoce (Honza 13 a Honzík necelých 9 let) a i přes to zvládali jízdu lépe, než mnozí dospělí, kteří někdy zbytečně zmatkovali a u kterých též o krysy nebyla nouze. V podstatě to pro kluky byla nejspíše taková vodácká maturita, kterou beze sporu prokázali, že nejsou žádná ořezávátka a že obstojí i v té nejnáročnější disciplíně na divoké vodě - v sebeovládání. Takových maturit ale ještě absolvují mnoho, podle toho, jak se bude vyvíjet jejich zdatnost a zvyšovat obtížnost sjížděných terénů.

Škoda jen, že na Lomnickém otoce moc nešlo fotit - jednak to bylo opravdu véélmi rychlé a jednak se mi začal mlžit foťák. Už i fotky z Teplé díky zamlžení objektivu za moc nestojí. Asi už přestává být vodotěsný či co...

A kdo nevěří, ať tam běží, nebo ať se podívá na fotky!

AHOJ...

zapsal: Mirek